Den chovatelky (praštěné), když má současně dva vrhy .-)

v 4,30hod, budík, vyběhnu ke zavánějícím štěňatům s komentářem ječícího manžela, "ukliď tooooooooo!!"
Vypustím matky, uklidím zavánějící dárečky a hodím škleb na manžela se slovy, že on také nese.e fialky, vyvětrám, předhodím řvounům snídani, (manžel si preventivně nachystá jídlo sám, co kdybych se s těmi ubrousky spletla), zavolám matky, ty dojedou zbytky a zkontrolují zda je vše OK. Opět uklidím vydání, dám čisté předložky, vyvětrám, stříknu osvěžovač, odnesu pytlík smradu za dveře, vlítnu do koupelny, umyji si ruce, kouknu do zrcadla se slovy " Holain, to ti přeju" a zalezu do peří.
v 6.30hod budíček od "hrajících si štěňat" zkouším ignorovat štěkání, vrčení, štěrgátka, pískátka… když se cca po 15 minutách ozvou vysokofrekvenční zvuky vzdávám to a jdu do kuchyně. Štěnice mě radostně vítají visíc jedni na bedně, druzí za vratkami  a dožadují se pohlazení, pomuchlání  a druhé snídaně. Přeskakují  2 matky, které samozřejmě nic nerozhází a protahujíc se na mě koukají, proč tam zase straším v košili. Nejspíše ztratili sluch /já bohužel ne/ ale začínám nervy. Pošlu je ven, ony s vítězným a potutelným úsměvem mě pozorují přes skleněné dveře, jak opět hledám odpadkový pytel a likviduji haldu podložek /zaplať pánbůh za ně/ a chystám prďolům něco k snědku. Ti se v tom pofifrají a jdou mi pomáhat s úklidem. Převlíknu, vytřu s visícími štěňaty na županu nebo košili, miláčkové se povozí na smetáku - prostě zábava. Zavolám matky aby udělaly výstupní kontrolu úklidu a ohodnotily chuť snídaně a předvedly jak jsou vzorné mámy. Posbírám od nich odpadlé a přecpané štěňata. Vypustím ostatní psy, pomazlíme, nakrmíme.  Zjistím, že je dávno 8 a já lítám v županu a s podobou čarodějnice - jen místo koštěte mám mop! Po zhlédnutí v zrcadle a konstatování "S tímhle materiálem stejně nic neuděláš" na sebe hodím něco pohodlného, svážu vlasy do ohonu a jdu zkulturnit barák. Zapnu pračku plnou prádla od štěňat, postelu postel - přesněji zastelu tam Grace, není ještě 10hod, že. Vrhnu se na obývák, uklidím, vyvětrám atd. Mezi tím 2x letím k telefonu, jednou omyl, podruhé manžel s připomínkou ať nezapomenu na slepice, 5x ke štěňatům z toho 4x puchnili a jednou se servali. Vytřu. Namočím malým granule, nasypu kočce, vyměním vodu všem, nasypu maminám, nakrájím jablko a jdu si pohrát s prďolkama ven. Vezmu domu všechny psy. Přehodím prádlo v pračce, stále od štěňat, dojdu pro vstávající  Grace a zapnu PC. Zapnu konvici s vodou na kafe, otevřu email, zkouknu v přehledu co by mohlo být důležité. Na nejnutnější se pokusím svým psaním rychlostí blesku / sem tam uhodí/ odpovědět. Zazvoní poštačka a mobil. Vyhodnotím situaci a jdu ke dveřím, přečtu poštu, tu nejnutnější/ nejzajímavější, zbytek hodím do police. Kouknu kdo volal, hledám signál, zavolám zpět, odpovím na otázky, zda bych nemohla prodat psa bez PP a fláknu s mobilem do police. Zaliji si kafe, zjistím, že už opět studenou vodou, ale to je fuk, doleju to mlékem z lednice, postavím ho na stůl, zapnu FB. Zavraždím pohledem syna za otázku, to nikdo nebyl ještě pro pečivo?? Zase jsi na FB?? Některé vraždící pohledy jsou nepublikovatelné a jeden ze synů se tedy "obětuje" a zajde pro rohlíky. Já vypustím psy, uklidím puchničkám, dám jim sváču, vytřu, vyvětrám, loknu studeného kafe, vezmu si rohlík a sednu. Zazvoní pošta - tentokrát balíky. Proberu, zda je něco pro mě - nic. Sednu k PC, odpovím na další email, zjistím, že rohlík zmizel. Vezmu si druhý, zazvoní telefon, při běhu za signálem se přerazím o židli a "mrtvého" psa. Pajdajíce se dopravím k židli, ani není třeba sedat, něco zavání. Uklidím nadílky, vyvětrám. Konečně si sednu a srkám ledovou kávu - pro další rohlík se mi nechce, mají už dost! Užívám si "klidu" a vařím, tentokrát pro dvounohou smečku. V 14.25 hod dojde manžel, přesně když otevře vchodové dveře tak se vzbudí piraně a spustí rachot doprovázený s "voňavou" esencí. Přemýšlím jak vystřídat rychle vařečku s papírovými ubrousky  - bod jedna! - hlavně se nesplést! Vyhodím " chcíplé" psy co přeskakuji, větrám. Větu "Cos tu proboha celý den dělala?" se snažím nekomentovat a rozchodit - nerada bych byla v hlavních zprávách na  Nově. Po obědě uklidím kuchyň, pomyjí nádobí, vytřu, uklidím puchnám, dám jim svačinu, opět uklidím. Zajdu nakoupit pak se vyvětrat na zahradu nebo na procházku s bandou. Zmrzlá si postavím na kafe a zapnu PC. Zazvoní zvonek a mobil - dojela DPD složíme granule. Vzbudí se piraně! Uklidím nadílku, vypustím je po baráku, nebo do sněhu a zaliji si kafe opět vlažnou vodou, přehodím pračku - konečně se pere i naše prádlo! Při pití kávy jsme lovení malými dravci. Posbírám štěňata, pověsím prádlo, přerazím se opět o ohrádku při běhu za signálem. Chvíli klid na malou procházku. Dvounožci se začnou sbíhat na večeři. Vzbudí čtyřnožce. Uklidím po dvounožcích, pak opět po čtyřnožcích, vyvětrám, dám piraním večeři, nachystám žehlení a zapnu rádio. Posbírám utečence. Večer strávím v dokonalé společnosti 14 štěňat, přeskakováním psů, s žehličkou v ruce a sklenkou mého oblíbeného Sauvignon. Před půlnoci zkontroluji misky, dám piraním druhou večeři, nechám je vyběhat, uklidím, posbírám odpadlíky, rychlá sprcha a těším se na svou postel. Pokud tedy tady nesedím, nepřemýšlím nad tím, že jsem prakticky fakt nic za celý den neudělala a sepisuji tady to své nic, místo toho, abych už dávno spala, když je tu klíííííííííííííííííd!! Dobrou noc  .-)))

Jak chovatel vybírá krmení, aby ušetřil.
 

O víkendu při nočním rituálu sklenky vína a objednávání krmiva, jsem zjistila, že mi můj milý dodavatel krmiva zdražil o 300Kč za pytel.
Od reakcí, Jsou blbí?, Dělají si ze mě srandu? To mi udělali schválně, když mám doma nyní takovou smečku? ...jsem přešla k činu . U výhradního dovozce onoho superpremiového krmiva jsem se dověděla, že má ceny ještě vyšší i v chovatelském programu, což tedy vůbec nechápu. Tudy cesta nevede!!
Zkoušela jsem se zeptat i strýčka Googlu a ten na mě vychrlil ještě vyšší ceny. Je tedy čas na změnu! Za ty prachy přece musím najít krmení pro miláčky ještě lepší, ne??
Přišel na řadu plán B - vyzvědačství. Oslovila jsem řadu svých přátel chovatelů, čímpak že krmí. Odpovědi tak různorodé, že jsem si moc nepomohla.
Došlo na plán C! Posilněná kávou, trpělivostí, seznamem TOP DRY FOODS 2012, recenzemi, odkazy na diskuze o krmivech, jsem se vrhla s chutí do hledání krmiva, které by za ty peníze stálo. Hodiny a hodiny u PC a začaly se rýsovat výsledky. Překvapily mě příjemně krmiva, které jsou vhodné pro štěňata až po seniory /a bude po starostech, koupím pytel pro všechny stejný/ No logiku to má. Když krmím masem také ho netřídím, že jo? Nemyslím tím pár týdenní prcky, ti dostanou masenko libovější, než co se zdálo mým dvojnožcům! /psst, ne že jim to prásknete!/ A výsledek?? Banda se nyní cpe k masečku na střídačku Essentiál, Simpsons, Taste of the Wild, atd., aby to neměli tak jedno-chuťové.
Že jsem původně hledala granule abych ušetřila? Ahaa. No nějak se to zvrtlo, noooo ...

Jak se dá přijít ke štěňatům.

V neděli 27.5. 2012,  když jsem zveřejnila fotky štěňat jsem od každého z okolí slyšela otázku " Jak jsi k nim přišla?"
Běžný způsob, jak se dá přijít ke štěňatům, - ten zdlouhavý, kdy vychováte roky fenu, zbonitujete, najdete ženicha, jedete krýt kdesi do tramtárie a netrpělivě očekáváte přírůstky, doma vše pečlivě připravujete, tady podrobně nebudu popisovat. Já to řešila moderním a rychlejším způsobem  .-))
Moje  oblíbená verze!!
Moc jsem záviděla holkám chovatelkám narozené miminka a tak jsem sedla do auta, jela 400km, tam se vloupala do baráku, ukradla fenu a 8 štěňat a jela zase 400km domů .-)))))
Samozřejmě rozumní lidé mi na tuhle verzi neskočili a tušili, že pravda je úplně jiná, /vlastně jako vždy a ve všem, co se traduje na netu/ .
V sobotu mi odpoledne volala má kamarádka chovatelka, že měla dopravní nehodu, že na tom není dobře, potřeba několika operací. O psy, kteří v autě byli, že už se postarala jiná kamarádka/Inka je prostě anděl !!!/.
Nemusela mi vůbec říkat, proč volá zrovna mě a co by potřebovala. Co jsem udělat musela, to jsem věděla ihned, jen jak, to se muselo rychle promyslet. Do telefonu jsem jen řekla, "o Bišku a štěnda se postarám, jen vymyslím, jak je rychle dostat ke mě". Položila jsem tel. a byla třeba vybrat nejlepší varianta. Samozřejmě by bylo asi nejrychlejší, kdyby někdo štěnda naložil a dovezl ke mě... byly by to "jen" 4 hodiny. Ale sehnat na rychlo někoho, kdo vezme do auta štěňata a fenu, kterou nezná a pojede s ní přes celou republiku... kde ho vzít?? Rodinná rada trvala asi 10minut - po první otázce jestli jsem normální a po mé odpovědi, že "NE", se začalo urychleně chystat na cestu. Kdykoli jindy vše každému trvá a brble se, kdo co má udělat - tak tentokrát jsme byli oblíknuti, najitou adresu a popis cesty, nachystaní auta, bezpečnostních pásu pro fenu, cestovního pelechu, misky, koše na štěňata, zdr. podložky, peřinku na mimi za pár minut, už jsem jen do kabelky hodila peněženku a doklady a vyrazilo se na cestu. Cesta byla dlouhá a tak bylo čas promyslet, nebo si uvědomit alternativy, jak bude reagovat cizí fena, jaký risk je převážet tak malé štěňata, co budeme muset podniknout, jakou zodpovědnost na sebe bereme... jak vše uspořádáme doma, samozřejmě doma nepřipraveno zhola nic...
Hodně obav se rozplynulo v 19hod, když jsme dorazili na místo a přivítala nás Biška vrtíc celým psem s pohledem – „Ahooooj, konečně jste tady!“  Po vřelém uvítání jsem ji vysvětlila situaci /to, že nejsem normální jsem už tu psala /, nechala se překulit, nakrmila pod mým dohledem miminka pěkně do sytosti, dostala kšandičky, mimi jsme naskládali do peřiny do koše - ona byla v autě dříve než jsem ji něco řekla a vydali jsme se na další 4hodinovou cestu domů...
Domů jsme dorazili o půlnoci, rychle jsem se přivítala se svými psy a uklidnila je, ať nevzbudí celou vesnici, rychle sundat velký pelech a dát do něj mimča - Biška už v něm spořádaně ležela první .-). Když si hladovci konečně nacpali bříška, tak došlo na stěhování domácnosti /již promyšlené cestou v autě/ a vytvoření provizorního pohodlného pelechu pro maminu a miminka. Hlavně jsem musela Bišce vysvětlit, že to malé co je o facku větší než její štěňata není myš, že to je fakt pes a že se nesmí sežrat, že kotě také není k jídlu ani kořist a kočky že jsou naše a že tady také bydlí. Naštěstí na kočky zvyklá byla - ale ne na naše, že. Ve 3hodiny ráno jsem konečně uléhala do postele s uspokojivým pohledem na vyvalující se mimča a Bišku, která ze mě ještě nespustila oči, abych já se zavřeným jedním okem byla připravena kdykoli z postele vystřelit při sebemenším zvuku z pelechu.
V neděli 7hodin ráno jsem na zahradě v pyžamu, v županu, rozježená, s kruhy pod očima a kafem v ruce /pohled opravdu pro Bohy/ seznamovala Bišku s ostatníma koliemi. Vše dopadlo nad očekávání, Bišenka všem vysvětlila situaci, holky ihned pochopily, že je potřebovala pomoct a bez problému ji okamžitě vzaly do party. Jen prcek se nám zamiloval a kolem ní poskakoval a liboval si, že má další babu v harému navíc .-)) No chlap, no.-) odpoledne jsem já začala řešit korespondenci co se týká štěňat, veterináře a mužská část se vydala do OBI pro palubky na ohrádku. Večer už Biška se štěndy byla v novém a spokojeně chrupkali...
To je asi tak vše k tématu, jak přijít během 4hodin k 8 štěňatům .-))

Často kladený dotaz "Jak jste se dostala k chovu psů?"  vám tedy objasním. Jak to všechno začalo...

Jako malé robě (ano i já jsem v pravěku byla malé krásné miminko) mě maminka dovezla z porodnice k babičce, kde bydleli a položila na postel vedle "srnečky" s kterou jsem vyrůstala něco přes rok. Byla nejvzteklejší a nejzlejší pes  mého života. Schytala jsem od ní plno kousanců. přesto mi lásku ke zvířatům nezprotivila (ale mamince ano). Vždy mi doma tvrdili, že si to nemůžu pamatovat, že ji znám jen z vyprávění od nich, než jsem je přesvědčila detaily, které se mi v paměti promítly. Díky téhle potvůrce, jsem si musela na svého vlastního psa počkat pěkně dlouho.

Vlastního psa mi měl nahradit pobyt na velkém statku u rodiny (u druhé babičky a dvou strýců), kde jsem trávila každý víkend, všechny prázdniny a do nástupu do školy  týdny  v měsíci. Bylo tam plno zvířat - psů, koček, drůbeže, králíků, ovce, prasata, kozy, krávy, koně. Užila jsem si krásné dětství obklopena zvířaty, bývala jsem u porodu telat, hříbat, prvně asistovala veterináři u zákroků přímo na statku i pak u operace selete. Jako děti jsme citlivé dušičky přece nemohly nechat umřít selátko a tak strýc s námi musel zajet na veterinu. A já že si to vybrečela (byla hlavní viník této akce), jsem za "odměnu" musela veterináři pomáhat u operace (kupodivu všem jsem to ustála, ale bylo mi strašně! ) Pomsta strýci jaksi nevyšla . Ke statku a hromadě zvířat, pochopitelně patřila i hromada práce. Všechny děti jsme uměly podojit krávu/kozu, vykydat hnůj, odvést dobytek na pastvu, dát všem zvířatům krmení, zacházet s hráběmi i vidlemi, pomáhaly jsme se senem, slámou, pytlovat obilí, atd atd. Všechno jsme zvládaly s úsměvem, ke všemu patřila legrace i když se o žních nespalo do 3 do rána. Dostala jsem první bombovní vysoké kozačky, za to, že jsem 2dny držela všechny koně z okolí kováři u kování.  V lese jsme našli nádherou dlouhosrstou fenu kolie x NO ?, která nám za dva dny porodila v pokojíčku za naši asistence štěňata a plno dalších a dalších příběhů, které by vydaly na román. Jezdívala jsem domů se slámou či trávou ve vlasech, s mozoly na svých drobných rukách od hrábí, odřená a s rozbitými koleny a s hlavou plnou zážitků. Ale upřímně, vlastní pes to nebyl.

Doma už mi maminka dovolila pouze andulku a to až později. Ta naučila mou sestru vyslovovat R. Ne že by až tak pěkně mluvila( ta andulka), ale že jsem mu dala jméno Ríša (po kamarádovi od kterého jsem ji dostala). Protože sestřička na něj volala Líšo, Líšo, andulák pochopitelně nereagoval a tak ji nezbylo nic jiného, než se to R naučit! Ale to předbíhám.
Přesto že mi dovoleno nebylo žádné zvíře,jsem to nezdávala nikdy Každou chvíli jsem dotáhla domů nějaké opuštěné a "opuštěné" drobné zvíře. (od králíčků, křečků po kočku). Vzpomínám na velkého irského setra od sousedů, kterého jsem chodila venčit (no nevím nevím kdo koho , pes spíše hlídal mě) a se starou paní jsem pak za odměnu si vybírala v nádherných velkých encyklopediích které měla, toho psa, kterého si jednou pořídím až budu velká!! Jednou se nade mnou smiloval dědeček a pořídil si k vůli mě voříška Robinka. Bohužel nadšení nesdílela babička a protivní sousedi v paneláku. A tak když jsem jednou přiběhla ze školy, Robinek už u nich nebyl, prý mu bude u známých na zahradě v domečku lépe. Nebylo, při první příležitosti utekl a běžel mě asi hledat, což se mu bohužel stalo osudným a já se s tím smiřovala hodně, hodně dlouho... (ani fotku nemám...) Pak už mi nezbývalo nic jiného, než cizí psi a že jsem znala jménem snad všechny v širokým okolí. Zamiloval se do mě německý boxer, který vždy když zdrhl místnímu doktorovi, tak mě čekal u školy a šel se mnou domů, pak chrápal na předložce u nás v obýváku do doby než si pro něj večer páníček dojel . Maminka s hrůzou i údivem v očích sledovala, když přes něj přelézala má malá sestřička, jak byl opatrný a rozumný.

Jednou jsem přišla ze střední k dědovi a ten studoval inzerci v místním tisku. Když mi sdělil, že by bylo fajn koupit babičce psa a že ideální bude pudl, nevěřila jsem svým očím a uším. S dost pesimistickým pohledem jsem zkoumala, co jsem dědovi provedla tak strašného, že se mi tak krutě mstí! On to kupodivu myslel vážně a tak jsem se s babičkou vydala na cestu pro štěně pudla. Na dané adrese nás čekala krabice se štěňaty, babi zaplatila a já strčila štěně pod bundu a zase se vydaly domů. To bylo radostí. Peggynka byla taková  maličká kulička střapatá. Bohužel asi za dva dny začala zvracet a zvracet. Jen jsem za ni běhala a nastavovala ruku, abych zachraňovala babiččin koberec. Když jsem ale v ruce s nablitým obsahem viděla hýbající se červy, hýbal se mi i žaludek. Pak začalo martyrium po veterinářích a jediný dostupný Helmirazin, byl pěkný dryák, který s ní zacvičil pořádně. No holka si prodělala své, naštěstí všechno zvládla a náš trpasličí pudl aprikot Peggynka dorostla do 11kg Ale co barva souhlasila, já měla u babičky psa a ten se musel pořád venčit, štěně potřebuje přece pohyb. Ideální výmluva, když jsem chtěla jít na rande No za svědka mi tedy nešla, ale pamatují si ji i mí synové (viz fotka). Dožila se, ačkoli od svých 7týdnů ji babička při každé maličkosti oplakávala,  11let.

Já se mezi tím stěhovala do domu manželových rodičů. Tam byl nádherný a urostlý erdelterier Sendy. Tchán mu chodil měnit misku s metlou... já těhotná si ho pouštěla vždy, když nikdo nebyl doma. Nosil mi podzimní hrušky, já si okrájela kousek a zbytek byl jeho. Sedával vedle mne s hlavou na mém klíně. Jednoho dne zmizel. Bohužel kde, jsem zjistila až za víc jak půl roku na jaře když jsem byla s kočárkem na procházce a  jeho tělo vydal místní lom... Tohle švagrovi do smrti neodpustím!  Mezi tím na místo Sendyho přinesl štěně NO po jeho služebním psovi. Jmenovala se Rita. Společných chvilek bylo pomálu, neboť jsme se odstěhovali zpět k mé rodině, kde jsme čekali na byt. Rita jim ochrnula v 6 letech...

Až nyní začíná nová kapitola,  konečně začátek mého chovatelství a  konečně začnu vybírat svého vlastního vytouženého psa, aneb, konečně můj pes.

Příslib bytu, budu svou paní, můj byt, můj hrad - konečně si můžu koupit svého psa! To vše se mi honilo hlavou. Ještě jsem neměla v ruce klíče, ale už jsem listovala v časopisech Pes  a pozorně sledovala inzerci  v tisku. Představy o psovi, jsem musela přehodnotit  k dané situaci a z větších plemen, které se opravdu do velkého města a do paneláku nehodilo, si vybrat něco menšího. Se svým malým synem jsme si vybírali pejska, on podle obrázků a se slovy, "Toho ču!". Našla jsem si brigádu a jezdila někdy i s ním si na psa vydělat, jelikož jsem chtěla, aby byl opravdu můj a v té době byla mateřská jen do půl roku (ano jsem paličák s hrdostí, co chtěl psa jen ze svého přičinění ) Zamilovala jsem se do papillona, avšak v té době byl pro mě  motýlek finančně nedostupný. V druhým kole vyhrál maltézáček. V telefonu další zklamání, že holčičku nemají, ale můžeme se přijet alespoň podívat na dva pejsky. A tak jsme s manželem sedli na vlak a jeli se "podívat". Když Olinka otevřela dveře a vyběhly na nás dvě malé kuličky, bylo rozhodnuto a odvážela jsem si konečně svého prvního  psa! (přesněji kilo bílých chlupů). Měla jsem štěstí a chovatelka se stala přítelkyní, která radila a hodně pomohla v začátcích, za což jsem ji vděčná. Fredeček byl skvělý pes, kamarád pro syna a můj ocásek/závislák. Měl neuvěřitelný čich na lidi, na povahu lidí a vždy mi neomylně dal najevo, že tenhle člověk ano a nebo ten ne, ten práh nepřestoupí. I majitele štěňat schvaloval on . ale to až později.

S Fredem jsem poprvé vstoupila do kruhu na výstavách a díky němu potkala a poznala mnoho chovatelů a přátel. Bylo mi úplně jasné, že u jednoho psa nezůstanu a objednala jsem si holčičku, která přibyla k druhému synovi. K čemu jinému by se vyplácelo porodné, že?  Přivezla jsem si Dinušku, nádhernou, vznešenou, milou a dokonalou, napůl Holanďanku.

Fred a Dina, tyhle jména a  název,  mě doprovází dodnes. (možná nyní pochopíte mou úchylku, tyhle jména kombinovat) Po převratu jsem musela  jméno CHS  Fredina cz, která byla jen národní, přepsat na mezinárodní. Bylo mi oznámeno, že Fredina už existuje od r.57 ve Francii a já musím jako druhá, název změnit. Názvu jsem se nechtěla vzdát (zvláště po tragické smrti Dinušky) a tak jsem k němu přidala další jméno své fenky - Agnes ve zkrácené formě Agi. A takhle mě znáte dodnes.

A jak jsem ke koliím přišla?

Psal se rok 1998, my už pár let bydleli v jiným bytě v malým městě,  já  stále chovala své maltézáčky a nejmladší syn začal chodit do školy. Jeho spolužáka vyzvedávala maminka a sem tam přišla i s kolii, krásnou trikoškou Betynkou. To bylo něco pro mě . Když pak za rok onu fenu nakryli a Soňa (majitelka) mě požádala o pomoc u porodu a všechno kolem něj, neváhala jsem. Už v té době jsem byla známá jako porodní bába psů

Narodili se samí zlatošci a já se synem u nich byla každou volnou chvíli a když jsem zjistila, že i v seznamu jmen,  byly "mé" jména, měla jsem radost .-) Arletka, Alfred, Adina a další sourozenci, rostli jako z vody a my si jich užívali. Bylo rozhodnuto, nyní už byl jen malý problém, takový detailíček, kde vzít ten dům u kterého by se ta kolie proháněla. Dovolená na chatě a výlety, kde jsme jezdívali s maltezáčky, se mi zdálo na kolii málo.

Mít vlastní dům, to se poštěstilo o pár let později v r.2004. Ještě dříve než jsme se stěhovali začalo pátrání po naši budoucí lásce. Trvala jsem na feně a chtěla zlatuši. Arletka ono štěně už v té době byla matkou, ale bohužel byl k dispozici pouze pejsek, toho jsem brala jako poslední možnost, když neseženu  slečnu. Obvolali a objeli jsme pár CHS, nikde žádná fenka, až v Nellago jedna volná ale trikoška. Nasedli jsme do auta a jeli se podívat. Hromádka 3-4týdenních drobečků nás okouzlilo a bylo rozhodnuto. Jsem moc ráda, že osud chtěl, abych začala svůj chov kolií s Polly. Na přivítání  smečky od Yvety nelze nezapomenout, na její dcerku, která si odvedla mou malou neteř a prošmejdily všechny kotce, všechny psy, štěňata, koťata pomuchlaly. Manžel neměl šanci si ani vypít kávu, neboť jim stále musel házet balonek, odměňovat je piškotami a když se náhodou s námi zakecal, byl nejméně 6koliemi do ucha upozorněn, že oni čekají  a on se jen fláká! Pohodová a přátelská smečka se stala mým vzorem. A tak jsme si za měsíc odváželi naší Polly do již našeho domu.

Pollynka byla brána jako "canisteraupetický" pes, pro mého postiženého syna. Dokonce vysypal i pokladničku aby si na ni přispěl. Nejdříve spávala vedle mé postele a později ji Lukáš učil spát v jejím "venkovním" pokoji, vzal si spacák, madračku, polštář a šli spát spolu. Polla pomáhala vždy a všude, nejvíce u sázení, jahody jsem se "učila" sázet asi 6x za sebou, než byla s mou prací spokojená. Nikdy jsem neparkovala auto bez jejího dohledu ze sedadla spolujezdce.  Dokázala se vrátit vždy, když ji manžel někde zapomněl (když šel na trávu králíkům apod.) a  když se zapomněl zase u piva on, tak si ho šla vyzvednout. Aby ji nebylo smutno, zůstala doma její dcera Arlenn. Ajenka, vysněná zlatuše se s maminou skvěle doplňovaly. Canisteraupetické vlohy si ty dvě vyzkoušely i na mě, když jsem měla jedno těžké období - nejlepší nápad byl, mít v té době štěňata a nezbyl čas myslet na blbosti a nemoci.  Do party už chyběla poslední barva a tak zůstala doma  blumice Cesinka. Propadla jsem koliím na plné čáře. Sice jsem po letech přišla o iluze co se týká chovatelství (holt zvyklá léta v jiném prostředí), ale má tvrdohlavost to nevzdává. Přibyl do smečky Larrouš  (udržkovaný němčour, jak mu s oblibou říkám,ale až po větě, také tě miluji blbečku ), kterého jsem si vybírala podle fotky, když měl 3dny .
Zůstala doma  Franciska, dcera Cesči a Charrynka dcera Ajenky a Larroška....Smečka je kompletní, každý v ní má svou funkci, jsou neustále spolu, starší vychovávají mladší, mladší blbnou s nejmladšími, babča Polly si začala hrát jako štěně (vždy spíše přísně šefovala). Tím, že jsou spolu (nemám je odděleně ani v kotcích) tak společně dokážou vymyslet ne jednu lotrovinu, ale naopak zase společně helfnou feně co má štěňata a těmi lotrovinami je skvěle zabaví Ačkoli jsou si povahově velmi podobní, přesto je každý jiný.

Někdy si říkám, jestli nemám masochistické sklony, když dobrovolně nespím celé noci když jsou štěňata, nehnu se z baráku, jen peru, převlíkám a hadr mám málem přirostlý k rukám. Rozdíl je opravdu velký, mít štěňata malého a velkého plemene. S obavou vybírám majitelé pro ty moje děcka a se slzou v oku je dávám do světa. Pak se ale podívám na ty spokojené spící potvůrky a nebo fotky odchovů  a energie a smysl je zase zpět. Jak to tak chodí, je mnoho věcí, které bych udělala jinak, nebo neudělala vůbec, ale asi právě tím se získávají zkušenosti a právě tomu se říká život.
Povídání neuzavírám, doufám, že má a bude mít ještě pár let pokračování ...